Jak jsem demonstroval

Dnes se demonstruje za všechno, pro všechno i proti všemu. Jsem pro každou blbinu, pročež když mi brácha zavolal, že se mám dostavit na demonstraci, kde budeme coby placení statisté, vůbec jsem neváhal. Dvě stovky jsou fajn a demonstrovat - jak jsem posléze zjistil - za práva rostlin? Proč ne. Osobně jsem pro všemi deseti.

Sešli jsme se v jistou dobu na jistém místě v nejmenovaném městě (před třetí na Karláku v Praze) a jali se obhajovat práva kytiček a stromečků. První, co mě zaujalo, byly transparenty. Na jednom se skvěl nápis: "vegetariánství je zločin - jezte maso". Vzhledem k tomu, že maso já rád a baštím ho, seč mi finanční situace dovolí, byl jsem překvapen mile. Na další ceduli stálo: "těžba uhlí = vykrádání hrobů". Inu, proč ne?!

Byl jsem odeslán koordinátorem (aspoň se tak tvářil) k nedaleko zaparkovanému autu, kde mi bylo vydáno razivě žluté oblečení, které by bylo s to oslnit i blesk fotoaparátu. Navlékl jsem tedy svůj metrák do košile velikosti L, ozdobil ji plackami a vyrazil ke shromaždišti, kde se již pohybovalo cca. 30 podobně nepřehlédnutelně vystrojených nadšenců. Na povel výše zmíněného člověka jsme si rozdělili mávátka, cedule a transparenty, a vydali se stádně na jiné nedaleké místo, kde měla proběhnout hlavní část "práce".

Už jsem zažil poměrně dost různých demonstrací (hlavně proti uznání nezávislosti Kos - Metu českou vládou), ale tolik reportérů jako tady nebylo ani na všech dohromady. Dokonce i seriozní deníky a kanceláře zde měly své zástupce, kteří fotili jak o život naše shromáždění!!!

Byl proslov, předváděčka, objímání stromu, maskování bezdomovce, který tam spal na trávě a nebyl k probuzení, až přišel náš čas. Rozeběhli jsme se  po širém okolí a rozdávali letáky a placky. Naše oblečení poutalo pozornost přesně dle očekávání pořadatelů a nebyl problém s kolemjdoucími komunikovat. Mimoto, stačilo občas poznamenat, že placky jsou zdarma. Jakmile je totiž něco zdarma, češi jsou hned celí říční dozvědět se víc. Já osobně jsem měl v packách desky s blankety, na něž mi bylo určeno sebírat podpisy. Dařilo se mi vcelku dobře, dokonce mi svůj autogram věnovali mj. dva rusi, američanka, polská rodina a také zástupkyně romské komunity. U té mě mrzelo jen to, že se mi nepodepsali i ostatní přítomní, neboť psaní bylo poněkud nad jejich možnosti. Původně jsem zvažoval i jinou možnost, leč "pan šéf" striktně odmítl mít pod peticí kroužky, křížky a jiná znaménka, řka: tohle by mi nikde neuznali.

Asi po dvou hodinách hemžení jsme byli svoláni zpět k autu, abychom se v dobrém rozešli. Popravdě řečeno - nejvyšší čas. Měl jsem z té žluti poněkud mžitky před očima a z vedra žízeň jako kůň. Také se mi v těsné košili  spatně dýchalo, ale to mohly mít na svědomí i cigarety.

Abych to nějak ukončil; dvouhodinové hemžení pestrobarevných lidiček bylo zážitkem, který mi stálo za to poznat. Jsem rád, že mi bylo umožněno stát se součástí tak skvělé recese:)