Přípravy - Pan Pes II.

Otec se ještě nějaký čas naivně domníval, že mámino rozhodnutí zmizí kdesi v propadlišti dějin... CHYBA!!! Máti se prostě a jednoduše rozhodla a začala s realizací.

     Obvolávala všechna možná i nemožná čísla (nebylo jich mnoho) a sháněla vyvoleného tvorečka. Nakonec jí štěstí přálo a dílo se zdařilo. V Rosicích u Brna, vzdálených asi 250 km od našeho pražského bytu se vyskytovala chovná stanice a právě měli poslední štěně. Matka se při telefonování dostávala do extáze. Dohodli datum, kdy jsme se měli pro psa vydat a bylo hotovo. Když zavěsila zvlhly jí oči a ona něžně vydechla: NELINKA.

     Tatínek přišel domů z práce odpoledne a snažil se být naprosto tichý a nenápadný, aby ho máti nezpozorovala dřív, než stačí zmizet do hospody. Zprvu se mu to dařilo, leč mamina má kdesi v sobě zabudovaný jakýsi manželský radar, před nímž není úniku, takže ve chvíli, kdy už měl otevřené dveře a odcházel pryč, objevila se jako duch v předsíni. "To ani nepozdravíš?", vyštěkla. V té chvíli jsem měl vážné obavy o jeho zdraví, protože vyletěl půldruhého metru vysoko, pak se chytil za srdce a ztěžka ze sebe vypravil: "Ahoj". Asi tím považoval možný rozhovor za skončený, ale opět se škaredě mýlil. Byl lapen za ruku a surově odvlečen do obýváku, kde ho matka vtlačila do křesla a začala zahrnovat informacemi, včetně data a ceny. Při prvním údaji sebou trhl, protože to bylo za dva dny. Při druhém se hystericky rozesmál, vyletěl z křesla a - stále ještě se smíchem, snad smíšeným s pláčem - vyrazil z bytu neznámo kam.

     Vzhledem k tomu, že doma nezůstal nikdo mimo mě a máti byla plná euforie a dojmů, o něž se prostě musela podělit, stal jsem se její nevinnou obětí já! Zprvu jsem se snažil její nadšení sdílet, avšak po dvou hodinách poslouchání chvalozpěvů a neustálého usmívání a souhlasného pokyvování hlavou se mě zmocnila jakási otupělost, při níž jsem vnímal pouze neskutečnou bolest za krkem a strašlivé křeče v obličeji. Nakonec jsem zachrčel cosi ve smyslu - musím se jít  učit - a zmizel ve svém pokoji, kde jsem se snažil - dlouhou dobu marně - povolit přiblblý úsměv a zastavit neustále se kývající hlavu.